Scéna.cz 

doc. Jan Burian, vedoucí katedry činoherního divadla

Katedra činoherního divadla vyučuje tři základní umělecké obory, které se na DAMU studují, to znamená herectví, režie, dramaturgie. Její absolventi by měli zvládnout na vysoké profesionální úrovni zejména působení v profesionálním divadle, herci potom i v televizi, filmu a rozhlase.
Ve své metodice vychází katedra z těch zakladatelských tradic divadelní fakulty AMU a navazuje na hlavní proud euro-amerického herectví, které je založeno na principu vnější podobnosti se skutečnost a vychází z interpretace dramatického textu, kdy herec, režisér a dramaturg a další spolupracovníci jsou partnery dramatika, s tím, že základem pro jejich divadelní tvorbu je pochopení, rozvíjení a rozehrávání dramatické situace a témat, které z této dramatické situace vycházejí.

My jsme poměrně pyšní na to, že

1. naši absolventi ve zdrcující většině nacházejí velmi kvalitní uplatnění, a to ze všech tří oborů
2. mezi naše pedagogy se řadí skutečně nejvýznamnější osobnosti českého divadla, na katedře – v kabinetu herectví profesorka Jana Hlaváčová, Boris Rosner, doc. Marie Málková, Eva Sazmannová, Ladislav Mrkvička a mnozí další.

Úzce spolupracujeme jak s katedrou teorie a kritiky, která pro nás zajišťuje značnou část teoretických a historických disciplin, tak i s ústavem scénické tvorby. Naší další partnerskou katedrou je katedra scénografie. Část její část výuky je zaměřena na divadlo tohoto typu, a v poslední době se čím dál tím lépe rozvíjí jak formální, tak neformální spolupráce s katedrou alternativního a loutkového divadla, jak s posluchači hereckých oborů, tak s jejich katedrou scénografie. Můj ročník teď chystá dvě inscenace, na obou se budou podílet scénografové z katedry loutkového a alternativního divadla, tak i katedry scénografie.

V současnosti se katedra kromě standardního programu, který je standardní, a kde se výuka dělí na dvě části – první je bakalářský stupeň u režisérů a dramaturgů nebo pět prvních semestrů posluchačů oboru herectví, během kterých by měli získat základní přehled o materiálu jak z hlediska historie, teorie, tak z hlediska tvůrčí praxe. Kde by se měli seznámit se všemi základními prvky, které jsou důležité pro profesionální práci na divadle.
V druhé části procházejí vlastní tvůrčí praxí jak prostřednictvím školního divadla DISK, tak i na jiných ať už pražských tak mimopražských scénách.

V současnosti se kromě tohoto programu snažíme rozvíjet také poměrně značnou mezinárodní spolupráci. Za prvé u nás začali působit pravidelně významní pedagogové ze zahraničí – profesor Tabakov z moskevské školy i divadla MCHAT, který patří k deseti světových nejvýznamnějším hercům a pedagogům v tomto oboru, profesor Martin Huba, vedoucí katedry činoherního divadla na VŠMU v Bratislavě, v oboru překladatelství Julek Neumann, renomovaný překladatel, který žije střídavě v Paříži, Londýně a v Praze, dr. Eva Stehlíková, špičková odbornice na antické divadlo, profesor Martin Hilský. Kurzy u nás vedl Charles Marowitz, americký režisér a pedagog, který naše studenty seznamoval s interpretací Shakespeara jak na základě té tradice, o které jsem se zmínil, tak z hlediska poznatků, ke kterým dospěl jako úzký spolupracovník Grotowského a Brooka. Na něj navážou dva kursy s Davidem Palmerem (pedagog vysokých divadelních škol, který působí v Jihoafrické republice, USA), který zase na základě podobné metodologie, vycházející ze Stanislavského a Michaila Čechova a jejich následovníků, se nechá inspirovat tím, co se děje, co je živé v divadle africkém. Kromě toho se snažíme zapojit do sítí mezinárodních workshopů, které se nám otevřely prostřednictvím Evropské unie. Zrovna před několika dny skončil projekt, určený pro studenty - doktorandy, studenty vyšší ročníků, tak i pedagogy. Ten organizujeme společně s Centrem divadelního výzkumu v Berlíně, s VŠMU. Workshop pražské fakulty je určen pro širší veřejnost, zúčastní se ho divadelníci z Mexika, USA, Norska. Tento workshop byl veden známým pedagogem žijícím v Německu (začínal v Rusku u Vasiljeva) Jurijem Alšicem a byl zaměřen na odstranění klišé, rutiny, vyprázdněných návyků a postupů v herectví zejména s ohledem na výuku.

Závěrem bych mohl říci, že máme radost z toho, když se podíváme na počet přihlášených na naši katedru, který je vždy stabilně nejvyšší ze všech divadelních škol. Běžně se hlásí 200-300 uchazečů na obor herectví, to znamená, že máme poměrně kvalitní výběr 1:30 (čímž ovšem nechci nikoho ze zájemců odradit!). Říkáme každému, ať to zkusí, že by si to jinak celý život vyčítal... Počet zájemců snad svědčí o dobré pověsti divadelní fakulty, tak i naší katedry.

A potom to svědčí taky o tom, že tento svět není tak ošklivý, jak to někdy vypadá podle novin, že mladí lidé nepropadli konzumu a nechtějí jenom vydělávat peníze, když mají jiné hodnotové priority než jsou ty výše zmíněné.

Posledních šest sedm let se snažíme, aby výuka byla prostupnější. Existuje spojený obor dramaturgie-režie, kdy se teprve v průběhu výuky vytříbí rozhodnutí, zda být dramaturgem či režisérem. Rozhodnutí, když se hlásí do magisterského studia, je už kvalifikovanější.
Potom je samozřejmě běžné, že jsou prostupné obory uvnitř katedry, že režiséři zároveň úspěšně hrají nebo naopak (např. náš nedávný absolvent David Švehlík začal studovat obor režie, a dnes je hercem, jiný náš současný posluchač Dan Špinar absolventem herectví a posléze jsme ho přijali znova na obor režie). Jsou i případy, kdy studenti odcházejí na jiné obory, nebo že se k nám hlásí lidé z jiných fakult.

Hodně trváme na tom, aby posluchači absolvovali výuku jako celek, neboť jsme pevně přesvědčeni o tom, že to má svůj význam, smysl. Ale na druhou stranu se je snažíme vést k tomu, aby své zájmy prohlubovali a specifikovali v průběhu studia. Dnes systém funguje tak, že kromě povinného programu musí absolvovat další povinně volitelné a volitelné předměty. V rámci kreditního systému (ve kterém musí nasbírat určitý počet bodů- kreditů) z té povinné výuky nestačí, takže studenti jsou tímto způsobem vedeni k tomu, že si musí přibírat předměty, které nabízí naše katedra, ať už jsou to moderní tvůrčí metody, psychologie, divadelní antropologie, nebo i předměty, které nabízejí jiné katedry nebo příbuzné fakulty.

Do budoucna bychom chtěli, což se nám ne úplně daří, zkvalitnit výuku v oblasti filmu a televize. Jsme samozřejmě závislí na spolupráci s filmovou fakultou, kde to zatím neprobíhá tak, jak bychom si přáli ať už z technických , organizačních či personálních důvodů. Na druhou stranu se nám daří řadu věcí řešit prostřednictvím kursů, to znamená , že si studenti projdou kursem dabingu, kursem rozhlasového herectví, ale mohou absolvovat i velmi speciální dovednostní kursy jako jízda na koni, šerm, specializovaný šerm, akrobacie, různé sportovní disciplíny.

Srovnáváme-li DAMU, jaká byla v době mých studií a nyní. Myslím, že to bylo jiné – byly jiné společenské okolnosti, my jsme neměli ty možnosti, jaké mají studenti dnes. Dnes je situace absurdní v tom, že my je někdy prosíme, aby jeli někam na stáž, což pro nás, když jsme studovali za totality, nepochopitelné, protože my jsme nemohli bez povolení ani do Ruska, natož někam jinam do zahraničí. Ale ty desítky možností vedou někdy k menší koncentraci studentů. Oni mají možnost hrát, zkoušet, vystudovat, jet kamkoli. Naše výuka byla koncentrovanější (samozřejmě záleželo na ročníku), šla více do hloubky.

Ono je to také tím, že se mění motivace ke studiu. Za toho minulého režimu bylo divadlo jedním z mála relativně svobodných prostorů, takže k němu šla spousta lidí, kteří si nedovedli představit, že budou dělat obchod, business, protože žádný nebyl.

Dnes se změnil převažující osobnostní typ lidí, kteří se do té školy hlásí a výuka se tomu musela nutně přizpůsobit. Jedna věc ale zůstává stejná: pokud student pochopí, že je na vysoké škole a že ta vysoká škola je prostor pro jeho iniciativu, možnost se bez rizika z kariérního kolapsu věnovat přípravě na profesi, tak si myslím, že dneska je na tom lépe, protože taky nejsou žádná omezení, kdo může a kdo nemůže na škole učit. My jsme třeba za panem režisérem Grossmannem jezdili do Chebu, a byli jsme rádi, když se s námi sešel. Dnes se to trochu otáčí, my třeba pozveme nějakou významnou osobnost na besedu a jsme rádi, když přijde aspoň pár studentů. Neříkám to zle vůči nim, jsou takoví, kteří chodí úplně na všechno.

Za totality byla řada disciplin, které jsme museli absolvovat formálně, to dneska není. Ale ta svoboda, kterou mají, protože si mohou více volit než jsme volil my, na ně klade větší odpovědnost, která někdy v kombinaci s jejich menší motivací nevytváří lepší výsledek. Oni můžou víc, ale jsou k tomu méně nuceni. My jsme mohli míň, ale museli jsme, Tím pádem je to vždycky individuální....

Režisér Jan Burian absolvoval režii na DAMU v roce 1984. Hlavními pedagogy mu byli profesor Jan Císař a režisér František Štěpánek. Je ředitelem Divadla J.K.Tyla v Plzni, režíruje nejen na českých scénách, ale i v zahraničí. Na DAMU obhájil svoji habilitační práci s tematikou metodologie výuky režie a získal titul docenta.