Scéna.cz 

Minnesotský sbor

Žádný, ani renomovaný zahraniční sbor nemá při a cappellových výstupech českých koncertních posluchačů, zvyklých na vysokou úroveň sborů domácích, předem vyhráno. Tím více jsem byl zvědav na červnový večer sbormistra Antona Armstronga a „jeho“ St. Olaf Choir z Vysoké hudební školy v Northfieldu (stát Minnesota), tedy ansámbl, který zdobí nápadně dlouhá tradice (založen 1912!) a který je v samotných USA považován za špičkový. Předesílám rovnou, že šlo o milé překvapení. Hosté se totiž v přívětivém akustickém prostředí svatojiřské baziliky (23. 6.) představili nejen jako pozoruhodně erudovaný smíšený sbor komorního typu, nýbrž i jako těleso, jež se obejde bez berliček podbízivě odlehčeného repertoáru a je schopno s nad-hledem (zpaměti) interpretovat velmi náročná čísla a cappellového reper-toáru. Tak například hned na úvod zařazené Sweelinckovo Cantate domino mu znělo jemně a lehce a jímavý mollově zabar-vený madrigal Thomase Weellese (When Davs Heard) se mu odvíjel v přes-ně nasazovaných vertikálách, evoku-jících varhany. O tom, že máme před sebou skutečně vyspělý ansámbl, nás ovšem definitivně přesvědčila samozřejmost, s jakou se tento minnesotský sbor zmocnil virtuózně rozjásaného Telemannova moteta „Jauch-zet dem Hern alle Welt“ (připisovaného též Bachovi – BWV Anh. 160). Byl to nádherný obraz vyspělého baroka, lehounce figurovaný, spontánně „rozhýbaný“, ozvláštněný efektními subito – dynamickými zvraty a při-tom ve srovnání s obecným evropským pojetím přirozeně civilní.

Z romantického repertoáru nám Arm-strong se svými svěřenci nabídl vedle zajímavě fugatovaného Dettova Ave Maria největší zážitky v nádherném Mendelssohnově sboru „Denn er hat sinen Engeln befohlen über dir“, podaném v příkladně vláčných frázích (jímavé alty!), a v Brucknerově sytě homofonním pásmu „Os Justi“, rozkrytém (na Brucknera) až nečekaně poeticky, odmonumentalizovaně, s báječně vychutnanými efekty harmonických průtahů. Snad největší překvapení nás ovšem čekalo v druhé půli večera, ve které jsme mohli mezi sborovými spirituály (v nichž byli hosté pochopitelně ve svém živlu) a čísly přídavkového charakteru vyslechnout i Mes-siaenovo „O sacrum convivium“.
Přiznám se, že jsem takový interpretační nadhled od amerických studentů nečekal. Moderní sbory jim zněly přirozeně, barokní polyfonie možná i o poz-nání spontánněji, než jsme zvyklí a ro-mantická hudba jako by měla v jejich podání dokonce blízko k francouzskému kouzlení s barvami a slovanské vláč-nosti.