Scéna.cz 

Komorní dokumentární drama Plzeň 1953

V sobotu 31. října 2015 od 19:00h bude mít na Malé scéně Nového divadla světovou premiéru komorní dokumentární drama reflektující pohnuté události z historie města Plzně, které odstartovala 1. června 1953 bouřlivá reakce škodováků na vyhlášení měnové reformy.
Titul je pokračováním výrazné dramaturgické linie činohry DJKT, pramenící z vědomí regionálního kontextu, živé historie města, jeho problémů a témat. Jejím prvním článkem byla v minulé sezoně hra Tomáše Vůjtka ŠKODA!
Autor hry Plzeň 1953 a současně režisér inscenace, zkušený slovenský scenárista Ján Šimko vychází jak ze studia historických pramenů, tak ze vzpomínek pamětníků či jejich potomků.

Klíčový pro něho je dopad těchto událostí do divadelního mikrosvěta, v němž kromě antihrdinů nachází i svého hrdinu, byť v tomto případě možná nechtěného. Je jím Bohumil Vávra, patřící k velmi oblíbeným a uznávaným hercům (v DJKT v l. 1943–53). Po roce 1948 se vyslovoval proti nesmyslné ideologizaci divadla, socialisticko-realistické orientaci činohry. Ve snaze zničit jeho popularitu byl odklizen do operety s nadějí, že jako nezpěvák tu nemůže uspět. Bral však soukromě hodiny zpěvu a již svým prvním výkonem v operetní roli (Lháři podle Goldoniho v režii Oldřicha Nového) získal nové obdivovatele.

Ján Šimko k tomu dodává: „Příběh plzeňského prvního června je možné vyprávět z mnoha úhlů. Pro divadlo je to příběh traumatický – protože většinu herců si lidé pamatují z protipochodu a připisují jim symbolické stržení Masarykovy sochy. Málokdo se zajímá o to, kdo v té době rozkaz k protipochodu vydal, kdo udával, vystěhovával nebo týral odsouzené u výslechů. Herci sehráli jakési divadlo ve veřejném prostoru a zkreslená zpráva o něm zůstala v paměti jako zkratkovitá zpráva o událostech toho dne. I proto jsem k vyprávění o prvním červnu hledal příběh, který souvisí s divadlem. Příběh Bohumila Vávry a jeho kolegů obsahuje silné dramatické situace – soud, tragickou smrt při autonehodě, sebeobhajobu jiného kolegy na sklonku života. A to všechno v divadle, které nese jistý cejch.“
V den Plzeňského povstání se Vávra náhodně připojil k protestujícímu davu – na rozdíl od většiny kolegů, kteří se stali tvářemi antidemonstrace. Vávru udali, v divadle byl postaven před lidový soud a následně odsouzen k 18 měsícům odnětí svobody, zbavení občanských práv a zákazu umělecké činnosti. Jako vězeň pak pracoval mj. v kamenolomu Mořina u Karlštejna. Zvláštní ironií osudu nedaleko odtud zahynul při autonehodě herec a režisér Zdeněk Hofbauer (v l.1948–53 ředitel plzeňského divadla), když byl na cestě do Národního divadla, kde měl od sezony 1953/54 zastávat funkci šéfa činohry. Po návratu z lágru pracoval Bohuš Vávra v dělnických profesích, např. jako topič v hotelu Slovan. Divadlo směl opět hrát na oblasti až po omilostnění prezidentem Novotným. V r. 2004 převzal pečeť města Plzně, vyhrazenou pro ty, kteří se zasloužili o rozvoj města, ochranu jeho práv a zájmů. Zemřel 14. září 2007.

Skutečné příběhy se Jánu Šimkovi stávají předlohou pro fiktivní jevištní postavy, neusiluje o věrné zobrazení událostí nebo postav: „ Vzpomínky na historické události se stávají východiskem pro analýzu způsobů, jakými konstruujeme a vyprávíme historický příběh. Je to reflexe role umění a funkce historické paměti. Inscenaci je možné číst na vícero úrovních – jako příběh zainteresovaných jedinců, jako reflexi možností divadla při analýze historické události nebo grotesku o paměti. Naším záměrem bylo nabídnout neokoukaný tvar, který využije schopnost divadla uvést do dialogu různé příběhy a postavy a skrze historickou událost mluvit o současnosti.“
Způsob práce s historickými dokumenty přibližuje dramaturg Vladimír Čepek: „Inscenace Plzeň 1953 vznikla na základě dobových materiálů a výpovědí pamětníků. Některé autentické materiály jsou použity přímo jako součást textu, ovšem celý děj je čistě fiktivní. Postavy mají reálné předobrazy, avšak ve skutečnosti je většina jejich dialogů i konání autorskou fikcí. Náš příběh není v žádném případě záznamem reality; je to příběh, který by chtěl poodhalit možné různorodé úhly pohledu na inkriminovanou dobu, poukázat na nedokonalost a ovlivnitelnost lidské paměti a v neposlední řadě také zdůraznit důležitost tragických lidských osudů oproti velkým dějinným symbolům.“

Příběhem obdivovaného a neprávem odsouzeného herce Bohumila Vávry provede diváky Martin Stránský: „Těším se, protože žánr dokudrama jsem ještě nikdy nedělal. To téma je nové a zajímavé, jsem zvědavý, co tomu řeknou diváci. Nejde ani tolik o to, co přesně se tehdy stalo, ale spíš o to, jestli lidé ještě zůstávají vůbec lidmi.“
Role svěřená Janu Maléřovi odkazuje k herci Josefu Větrovcovi, postava Režiséra v podání Zdeňka Muchy ke Zdeňku Hofbauerovi. Chór historií opomíjených žen představují Jana Kubátová a Apolena Veldová.

www.djkt-plzen.cz