Scéna.cz 

Mnoho povyku pro nic Prague Shakespeare Company

Prague Shakespeare Company, působící dnes především v podkrovním prostoru pražského Kolowratu, má Shakespearova díla přímo v názvu. Od roku 2006 dávkuje nejen shakespearovské, ale i současné hry. Tou nejnovější je Much Ado About Nothing, která měla premiéru loni v listopadu. Původně v inscenaci hrál i Karel Heřmánek ml. (který je na plakátě na tuto inscenaci PSC), ale vzhledem k jeho odjezdu do USA ho momentálně v představení neuvidíte. Nejnovější zprávou je, že se s inscenací této hry soubor právě chystá na festival do Egypta, kde budou hrát přímo v den shakespearovského výročí 23. dubna. V případě této verze Much Ado About Nothing rozhodně nejde o tradiční provedení hry, inscenace Guye Robertse má několik zvláštností.

První kuriozitou je, že v ní hraje Jan Thompson(ová). A rozhodně není příliš obvyklé, aby diplomat, oficiální reprezentant některé země hrál pravidelně v divadle, tak jako Její excelence, britská velvyslankyně v ČR. Navíc si v tomto případě Jan Thompson zahrála hlavní ženskou roli, uštěpačnou feministku Beatrici, a to se zjevnou chutí. Pokud jde o samotnou inscenaci, uplatňuje se tu princip divadla na divadle. Zavádí nás do situace, kdy se diváci stávají účastníky válečného přímého přenosu scénického čtení Shakespearovy hry z londýnského rozhlasového studia. Vzhledem k rámování prezentace hry jsme tedy hned od vstupu do sálu dirigováni ráznou inspicientkou ve vojenském, která nám udílí různé praktické pokyny. Následně jsme seznámeni s tím, že se jedná o přímý rozhlasový přenos, takže v okamžiku, kdy se rozsvítí ON AIR, znamená to, že se jde do éteru. Je tu rovněž rozsvěcující se nápis APPLAUSE, na který mají diváci = posluchači reagovat potleskem. Součástí „přenosu“ je nejen čtení hry, ale také válečné zpravodajství, dobová swingová hudba, a autentický přednes shakespearovského monologu samotným Laurencem Olivierem. A vzhledem k tomu, že se jedná o situaci odehrávající se během druhé světové války, nechybí ani zvukově evokovaný nálet a lehce patetické propojení s tehdejším Československem, kdy hostující zpěvačka zazpívá českou hymnu a sbor anglických mluvčí přidá Nad Tatrou sa blýská. Samotný děj Shakespearovy hry je tedy zasazen do rozhlasového studia, kdy nad jevištěm visí v odstupech tři mikrofony, a v pozadí je stůl s nejrůznějšími rekvizitami, na němž ti, kteří právě nehrají, „vyrábějí“ mnohdy kuriózním způsobem scénické zvuky evokující změnu prostředí. Herecký tým je rozdělen na ženy v ošetřovatelských stejnokrojích (hned na začátku jsme upozorněni, že některé mužské role hrají ženy, protože za války je mužů v zázemí samozřejmě nedostatek), nicméně několik pravých mužů se ve studiu přece jen objeví. Jsou to uniformovaní důstojníci na dovolené. Kromě toho je tu také rozhlasová moderátorka, která nejen děj glosuje, ale ujímá se i několika rolí, a pianistka živě doprovázející přenos. Herci mají v rukou texty, kvůli prostorovému efektu běhají od mikrofonu k mikrofonu, a v digestu ze Shakespearovy hry – v níž části děje odvypráví vypravěč – náznakově hrají jednotlivé charaktery. Všichni herci jsou stále přítomni na scéně, buď sedí po stranách „studia“, vyrábějí zvuky v pozadí, nebo pobíhají kolem mikrofonů. Humorné situace jsou vytvářeny tím, že většina herců hraje více postav, takže se někdy stává, že mluví sami se sebou. To naznačují rychlým přecházením a otáčením u mikrofonů. Pokud čtete titulky, máte jasno, neboť tam jsou repliky označeny i jmény postav, které je říkají. Pokud ovšem sledujete děj pouze v angličtině, můžete být chvílemi i trochu zmateni. To ale patří k improvizaci válečného studia…

Tím se ovšem hercům nabízí dobrý tréning v měnění hlasů, a právě tento prvek je znatelně využívám až v jakési stylizované vaudevillové image postav. S tou se vůbec v shakespearovských inscenacích PSC často pracuje (soudíc alespoň podle inscenací, které jsem zde v průběhu let viděla). V tomto případě je tu navíc použit zmíněný princip divadla na divadle, takže paralelně můžeme sledovat příběhové linie hry Mnoho povyku pro nic, a zároveň jednotliví herci rozehrávají charaktery lidí, kteří se natáčení účastní, i s jejich eventuálními příhodami, spojenými se situací rámujícího příběhu (ať už jde o chování jednotlivých postav při náletu nebo etudou, kdy ústřední dvojice hrající Benedicka a Beatrice přijde na druhou část opožděně, s poněkud pocuchanou fasádou a rozpaky, takže je jasné, k čemu „přestávku“ využili). Rozhodně můžeme říci, že jde o typ inscenování, který u nás není obvyklý, a poskytuje tak pohled na Shakespeara „odjinud“. Je patrné, že správné výslovnosti Shakespearových textů věnovali herci velkou pozornost, stejně jako domýšlení vztahových souvislostí a drobnokresbě charakterů, a i když je na jedné straně příběh scénicky jen lehce načrtnut, na druhé straně má bonus navíc v konfrontaci postav ve dvou časových obdobích a příbězích. Hravost a nasazení herců je patrné, a přenáší se i na diváky. Je zvláštní stát se součástí této spřízněnosti. Do Kolowratu chodí vyhraněné publikum, většinou anglicky mluvící rezidenti Prahy, expati, pedagogové a studenti angličtiny, a tak lze dnešní Kolowrat brát hlavně jako elegantní komunitní centrum pro ty, kdo hledají kulturní oázu, kde mohou vidět představení v angličtině, ale zároveň místo, kde se setkávají s přáteli.

www.pragueshakespeare.com