Scéna.cz 

Coppélia estetický taneční i hudební zážitek

Květnová premiéra baletu Coppélia navodila pestrými barvami léta a melodickou hudbou na scéně Státní opery atmosféru prázdninové pohody. Taneční příběh vypráví o potížích ve vztazích mladé dvojice Swanhildy a Franze. Můžeme předeslat, že končí happyendem i když nepostrádá ani dramatické momenty, kdy je ohrožena nejen svatba ale i samotný život Swanhildina snoubence Franze. Děj se odvíjí v rovině dobové reality sedmdesátých let 19. století a snad jediným nadreálným prvkem je pokus o oživení mechanické loutky Coppélie pomocí Franzovy duše - i když i toto lze brát reálně jako technologickou záležitost.

V pozadí nepříliš komplikované zápletky se ale skrývá myšlenka, která má co říci i dnešku.
V roce 1867 se v Paříži konala Světová výstava, která představila návštěvníkům nejnovější vynálezy vědy a techniky, mezi nimiž byly i různé mechanické hračky a automaty v podobě lidských postav. Ředitel pařížské opery požádal proto hudebního skladatele Léo Delibese (mimo jiné žáka Adolpha Charlese Adama autora hudby k Giselle), aby zkomponoval balet na téma tančících automatů. Ten společně s libretistou Charlesem Nuitterem a choreografem Arthurem Saint-Léonem vytvořil dílo inspirované povídkou E. T. A. Hoffmanna o podivínském tvůrci mechanických figur a jeho oživlé loutce. Ta se stává jako jeho zdánlivá krásná dcera Coppélia hlavním zdrojem komplikací. Naznačuje tak, že automaty mohou být pro člověka nejen prospěšné ale i ohrožující tak jako Čapkův robot nebo dnes umělá inteligence.

Balet měl premiéru v Paříži v roce 1870 a jeho další choreografickou verzi rozpracoval Marius Petipa. Současní pražské uvedení je dílem anglického choreografa Ronalda Hynda, který vychází z tradičního francouzského pojetí, z práce Maria Petipy a Enrica Cacchetitho. Po inscenační stránce je balet zajímavý tím, že jej tvůrci umístili do rakouské Haliče, kde se prolínaly různé kulturní tradice smíšeného obyvatelstva, žili zde i Poláci. Rusíni, Maďaři, Češi i židé. Léo Delibes sám v této oblasti pobýval a studoval folklór, který pak zahrnul do své hudby. Zaznívá v ní mazurka, čardáš i polka. Objevují se tu i folklórní prvky např. dožínkové obyčeje ve scéně s klasem, který má dotazující se dívce zachrastěním sdělit, zda se ještě v tomto roce vdá, pocházející snad od jihočeských Doudlebů. Dotazující se dívkou je tentokrát Swanhilda, která ale neobdrží očekávanou odpověď a to jí podnítí k činu. Je vůdčí osobností celého dění nejen svým rozhodným jednáním ale i výraznějším tanečním projevem. Její snoubenec Franz je váhavým nedospělým hochem, který neví, co přesně chce. Až teprve uštědřená lekce mu otevírá oči a on poznává pravé hodnoty (generálka a 2. obsazení Alina Nanu a Patrik Holeček, 1. obsazení – premiéra Aya Okamura a Federico Levoli).

Celý balet je přeplněn půvabnými tanečními partie - krásné svatební sólo Swanhildy s brilantními špičkovými variacemi a něžný milostný duet, v němž ve zdvihaných figurách je pohyb tanečnice jakoby zpomalován, ve vlnících se "barokních" křivkách nařasených sukní. Dynamické, plné energie jsou folklórní tance sborů prokládaní baletním mimem, Na pohled vizuálně příjemná scéna ale působí svou barokní architekturou poněkud nelogicky. Podobné městečko bychom v té době asi našli spíše ve střední Evropě než kdesi v Haliči. Jde ovšem přirozeně o stylizaci stejně jako u kostýmů - krojů. (scéna a kostýmy Roberta Guidi di Bagno).

Hyndovu pojetí (premiéra v Londýně 1985 by by mohl být vytknut určitý konzervativizmus. Ano, je konzervativní ale v pozitivním smyslu – obejde se bez modernizačních obměn a uchovává to nejlepší z tradic minulosti. Nabízí divákům pozastavení se v této hektické době, estetický taneční i hudební zážitek ale i podnět k přemýšlení. Má šanci stát se vyhledávaným titulem pro všechny generace milovníků krásy baletního umění.

www.narodni-divadlo.cz