Scéna.cz 

Postřižiny: Stříhání starých časů

Východočeské divadlo Pardubice uvádí od 17. října 2026 adaptaci novely Bohumila Hrabala POSTŘIŽINY. Dramatizoval Petr Abraham, režii vedl Petr Novotný. Maryšku po letech ztvárnila Romana Chvalová, mladou Maryšku Eliška Jechová, Francina Štěpán Pospíšil a legendárního strýce Pepina Petr Borovec. Jedna z nejznámějších novel Bohumila Hrabala vypráví o krásné ženě správce pivovaru, strýci Pepinovi, o životě na malém městě (Nymburk) a hlavně o době, kdy docházelo k velkým průmyslovým objevům. Spisovatel Bohumil Hrabal dal svému příběhu velkou dávku poetiky, díky svému vypravěčskému stylu a osobitému jazyku. Dokáže v každém hrdinovi objevit a hlavně ukázat jeho perličku na dně. Jeho duše znalectví je obdivuhodné. O to obtížnější je převést jeho poetiku na jeviště divadelními prostředky. Novela vznikla v roce 1970, krátce po smrti Hrabalovy matky.

Rozhlasovou podobu namluvila pod režijním vedením Aleše Vrzáka Tereza Bebarová v roce 2017. V roce 1980 se díky režiséru Jiřímu Menzelovi zjevila na filmových plátnech nezapomenutelná Magda Vašáryová coby Maryška, Francina ztvárnil Jiří Schmitzer a strýčka Pepina Jaromír Hanzlík.
Na jeviště přivedl Postřižiny poprvé ve vlastní dramatizaci režisér Zdenek Potužil v A - Studiu Rubín v roce 1977. V hlavních rolích se představili Zdena Hadrbolcová jako Maryška, Petr Matějů jako Francin a Iva Hüttnerová jako Pepin. Pak už zbývá uvést Městská divadla pražská, 2008; Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, 2014; Městské divadlo v Mostě, 2015; Moravské divadlo Olomouc, 2019; Horácké divadlo Jihlava, 2021; Divadlo J. K. Tyla Plzeň, 2021 a Městské divadlo Mladá Boleslav, 2025.

Maryška mezi minulostí a přítomností
Režisér Petr Novotný se k Hrabalovým Postřižinám vrací po sedmi letech. Poprvé je nastudoval se souborem činohry Moravského divadla Olomouc v roce 2019. Sám přiznává, že za tu dobu se jeho pohled na předlohu proměnil, zejména na postavu Maryšky. Při hlubším poznávání Hrabalova života totiž odhaloval také složitost spisovatelova vztahu k vlastní matce. Ten zdaleka nebyl tak idylický, jak by se mohlo z poetického vyprávění Postřižin zdát.
V pardubické inscenaci pracuje režisér s postavou staré Maryšky, Marie Hrabalové, kterou ztvárňuje Romana Chvalová. V dramatizaci Petra Abrahama vytváří tato postava rámec celého příběhu. Na začátku ji hledá ošetřovatelka z domova seniorů. Paní Hrabalová však sedí vysoko na zdi pivovaru a pozoruje dění pod sebou. Nad její hlavou se vznáší symbolický obláček, který může naznačovat jinou časovou, možná i existenciální rovinu. Chvalová coby stará Maryška komentuje události, které kdysi sama prožila. Právě zde nabízí režie zajímavý úhel pohledu. POSTŘIŽINY tak získávají další rozměr, v němž se minulost prolíná s přítomností a vzpomínky ožívají před očima své někdejší protagonistky.
Další dění *Postřižin* už však není tak přímočaré. Režisér Jiří Menzel měl ve své filmové adaptaci charismatickou představitelku Maryšky Magdu Vášáryovou, Jiřího Schmitzera v roli Francina a Jaromíra Hanzlíka coby strýce Pepina. Všichni tři vtiskli svým postavám až ikonickou pečeť. Překonat jejich výraz, charisma a herectví, byť podmíněné filmovou kamerou, není jednoduché. Otázkou zůstává, zda je to vůbec možné.

Když nadsázka přerůstá v karikaturu
Režisér Petr Novotný rozehrává před diváky pestrý obraz života malého města. Okrašlovací spolek, společenské postavení jednotlivých obyvatel i zavedené normy, které se ve výsledku ukazují jako značně pokřivené. Nechybějí štamgasti v hospodě, místní živnostníci, kadeřník, řezník či hasiči. Do tohoto světa vstupuje svérázná Maryška, která své okolí okouzluje dlouhými zlatými vlasy, bezprostředností a životním elánem. Jako žena správce pivovaru dokáže vypít pivo na říz, tedy na jeden zátah. Nejen proto, že jí chutná, ale také aby hájila čest svého manžela, který za výstav piva odpovídá. Režie pracuje s velkou nadsázkou, místy přecházející až do karikatury. Ta však není vždy přiměřená a často vystupuje do popředí na úkor samotného příběhu. Tento inscenační klíč prostupuje prakticky celým představením.
Vedle společenského dění staví režisér do popředí také soukromý svět Francina a Maryšky. Oba se mají upřímně rádi. Francin (Štěpán Pospíšil) je inteligentní, bystrý a schopný správce pivovaru, který dokáže rozumně uvažovat i v komplikovaných situacích. Někdy však bývá nesvůj z Maryščina chování a jejích nečekaných reakcí. Divák může nabýt dojmu, že si Maryška (Eliška Jechová) svou výstřednost vůči manželovi dobře uvědomuje a snad jej i záměrně provokuje. Osobně se však přikláním k jinému výkladu. Maryščino jednání není vypočítavé, vychází z její impulzivní povahy, bezprostřednosti a především z otevřeného srdce. Eliška Jechová v roli mladé Maryšky disponuje půvabem a dívčí bezprostředností, její postavě však schází ženská sebejistota, temperament a osobnostní charisma. Místo svérázné a životem překypující Maryšky tak sledujeme spíše naivní mladou ženu.
Mozaiku tohoto dění naruší příchod strýce Pepina. Nejenže je halasný, ale jednotlivé příhody vypráví s takovou vehemencí, až všechny ve svém okolí doslova válcuje. Přichází velká voda, jako by se protrhla stavidla. Petr Borovec v roli Pepina patřičně tlačí na pilu, a to doslova při zkracování nohou u stolu, ale také ve svém hereckém projevu. Některé situace, například když si při práci s cvoky přiklepne prst, jsou až příliš zdůrazněné a jejich komický účinek se tím oslabuje. Právě zde by herecké interpretaci prospěla větší střídmost. Méně totiž někdy znamená více.

Osobitou složkou inscenace je hudba Ondřeje Soukupa. Nejenže navozuje patřičnou atmosféru, ale zaujme především svou rytmickou strukturou. Nabízí opakující se hudební figury, které přirozeně prostupují celým děním a skvěle fungují v jednotlivých situacích. Ve výsledku si melodie pobrukuje nejen Maryška, ale také divák. Hudební výraz je melancholický, jako by v sobě uchovával vzpomínky na staré časy.
Kostýmy Romana Šolce podtrhují dobový kolorit maloměsta i společenské postavení jednotlivých postav. Zatímco Maryška zaujme jednoduchou elegancí a dlouhými zlatými vlasy, členky Okrašlovacího spolku se představují v honosnějších šatech, osobitých kloboucích a s nezbytnými společenskými doplňky. Pánské kostýmy zase zdůrazňují dobovou módu i postavení představitelů pivovaru. Barevnou odlišnost představuje stará Maryška, jejíž modrozelený kostým ji vizuálně vyčleňuje z okolního dění.
Scénograf Ivo Žídek vytvořil stylizovaný prostor pivovarského dvora, kterému dominuje vysoká zeď s oknem, dveřmi a komínem. Nad ní se rozprostírá modrá obloha se symbolickým obláčkem, pod nímž sedává stará Maryška. Právě toto výškové členění umožňuje souběžně sledovat dvě časové roviny příběhu. Scéna je přitom variabilní a prostřednictvím několika kusů mobiliáře se proměňuje v jednotlivá prostředí maloměstského života. Významné místo zaujímá postel, která vytváří intimní prostor manželů Francina a Maryšky. Stává se místem jejich vzájemné blízkosti, něžností i drobných manželských nedorozumění. Jindy na ní Maryška naslouchá nekonečnému vyprávění strýce Pepina, jehož živelná přítomnost narušuje domácí pohodu. Postel tak není pouze součástí vybavení domácnosti, ale také místem, kde se přirozeně střetávají odlišné povahy jednotlivých postav. Nad tímto děním zůstává stará Maryška, která z výšky pozoruje svět svého mládí. Žídkova scénografie tak propojuje každodennost pivovarského života s poetickou rovinou vzpomínání.

Pardubické POSTŘIŽINY nabízejí pohled na svět, který se nenávratně proměňuje. Svět plný drobných lidských radostí, společenských konvencí, ale také výstředností a touhy po svobodě. Režisér Petr Novotný se pokouší propojit Hrabalovu poetiku s charakteristickou komediální nadsázkou. Ne vždy se mu však daří nalézt správnou míru. Některé situace zbytečně prodlužuje, jiné svou karikaturní podobou oslabují jemnost původního vyprávění. Strýc Pepin, dosud neúnavný nositel příběhů a zpráv ze světa, začíná se svými historkami ustupovat rozhlasu. Maryška si nechává zkrátit sukni pod kolena, společně s Pepinem zkracuje nohy stolu a nakonec přichází kadeřník Boďa Červinka (Josef Pejchal), aby zkrátil její nádherné zlaté vlasy. Zkracují se vzdálenosti, mění se společenské zvyklosti a prodlužuje se lidský život. Jen čas plyne stále stejně. Stará Maryška jej pozoruje z výšky a ve vzpomínkách se vrací do světa svého mládí. Staré časy můžeme odstřihnout, ale vzpomínky na ně v nás zůstávají.

🎭 Bohumil Hrabal: Postřižiny
Režie Petr Novotný; dramatizace Petr Abraham; scéna Ivo Žídek; kostýmy Roman Šolc; hudba Ondřej Soukup; pohybová spolupráce Monika Němcová a Petr Červený; dramaturgie Jana Pithartová; asistentka režie Martina Mejzlíková.
Osoby a obsazení: Paní Marie, Maryška po letech (Romana Chvalová); Francin, správce pivovaru (Štěpán Pospíšil); Maryška, jeho žena (Eliška Jechová); Pepin, jeho bratr (Petr Borovec); dr. Gruntorád, předseda představenstva pivovaru (Martin Mejzlík); paní doktorová, jeho žena, předsedkyně Okrašlovacího spolku (Jindra Janoušková); de Giorgi, kominický mistr, člen představenstva (Tomáš Lněnička); pan Kupka, řídící učitel, člen představenstva (Radek Žák); paní učitelová, jeho žena, jednatelka Okrašlovacího spolku (Dagmar Novotná); pan Zálaba, Uhlí a dříví, člen představenstva (Jan Vápěník); slečna Zálabová, jeho dcera, čekatelka Okrašlovacího spolku (Martina Sikorová); pan Knížek, majitel galanterie, člen představenstva (Alexandr Postler); Bóďa Červinka, umělecký kadeřník (Josef Pejchal); slečna Krásenská, účetní, členkyně Okrašlovacího spolku (Ludmila Mecerodová); zaměstnanci pivovaru, hasiči (Pavel Fiala*, David Hovorka*, Rostislav Mrkvička* a Michal Vániš*).
* zaměstnanci VČD
Východočeské divadlo Pardubice, psáno z 2. premiéry 18. října 2026.

📘 www.vcd.cz