Scéna.cz 

Letnice: I nebeské je lidské a naopak

Městské divadlo Brno uvedlo 19. září 2026 na Činoherní scéně ve světové premiéře dramatizaci knihy Miroslava Hlauča LETNICE / ROZPOMÍNÁNÍ NA KONEC SVĚTA. Na premiéru jsem jel s knihou, ale také s velkým očekáváním, jak se podařilo převést její příběh na jeviště. Spisovatel Hlaučo používá nevšední jazyk a především neobvyklou stavbu příběhu, kterou není jednoduché převést do jevištní podoby. Není proto divu, že se na samotné dramatizaci podíleli Miroslav Ondra, Jan Šotkovský a Stanislav Slovák, který inscenaci také režíroval. Do hlavních rolí obsadil Dušana Vitázka (Odysseus Pastýř), Martina Mihála (Tomáš Pastýř, jeho bratr) a Alžbětu Janíčkovou (Julie Pastýřová).

Než se podíváme na samotnou inscenaci, prozraďme něco málo o autorovi. S Miroslavem Hlaučem jsme se poprvé setkali už v lednu 2002 při premiéře inscenace ÚPLNĚK, kterou napsal spolu s kolektivem. Světová premiéra se uskutečnila v Pidivadle Vyšší odborné školy herecké v Michli, kde tehdy také učil. Hlaučo vystudoval nejen klinickou farmacii v Bratislavě, ale také režii na DAMU a filmovou vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po několika letech práce v divadle se vrátil k medicínskému výzkumu a vývoji buněčných biotechnologií. V roce 2024 debutoval jako romanopisec knihou Letnice / Rozpomínání na konec světa, za kterou o rok později získal dvě významná ocenění – DILIA Literu za debut roku a hlavní cenu Magnesia Litera – Kniha roku.
Letnice zavádějí čtenáře na počátek 20. století do zapadlého městečka Svatý Jiří, kde jsou zázraky stále součástí každodenního života, zatímco zvenčí už přichází svět moderních technických vymožeností. Do tohoto města se po letech vrací světoběžník Odysseus Pastýř, kterého místní obyvatelé již dávno považují za mrtvého. Jeho návrat rozvíří život v městečku a zároveň naruší vztah mladšího bratra Tomáše s tajemnou Julií.
Hlaučo využívá prvky magického realismu k zachycení proměny společnosti na počátku 20. století, kdy tradiční představy o světě postupně ustupují vědeckým objevům a technickému pokroku.

Na rozhraní dvou světů
Autoři dramatizace Miroslav Ondra, Stanislav Slovák a Jan Šotkovský si s předlohou poradili na výbornou. Vsadili především na motiv zlomu – končícího starého věku a příchodu nového století, s nímž do života lidí vstupují technické vynálezy, objevy a dosud nepoznané možnosti. Vytvořili tak pomyslný most mezi 19., 20. a 21. stoletím. Mění se míra vědeckého poznání i vzdělanost lidstva, lidské prožitky, očekávání a obavy však zůstávají ve své podstatě stejné.
Hlaučův svět přenesený na jeviště však není jen o vynálezech, lidských prožitcích a změně paradigmatu. Svůj spisovatelský klíč autor otiskuje také do samotných postav. Nemůžeme zde vyjmenovat všechny, ale Hlaučo se opírá o biblická a antická jména, čerpá z Homéra i Shakespeara a vytváří vlastní významové hříčky. Právě v tom je geniální – už ve jménu často můžeme číst charakter, osud nebo povolání postavy. Za všechny uveďme Zoltána Rosenkrantze, Marii s prsty měkkými jako mech, Amose Vetchého, Jonáše Rybu nebo Yoricka Hlínu, hrobníka. Opět tak musíme konstatovat, že autoři dramatizace to neměli vůbec jednoduché.
Režisér Stanislav Slovák dokázal vést herce magickým a mytickým světem starých časů, aniž by jejich výkony sklouzávaly k parodii. Naopak, postavy přijímají své nadpřirozené schopnosti i nejpodivnější události s naprostou samozřejmostí. Právě tím získávají na věrohodnosti a zároveň vytvářejí prostor pro jemný humor. Slovák navíc velmi citlivě pracuje s loutkami a divadelní zkratkou. K jízdě bryčkou postačí koňská hlava, kterou před sebou nese herec. Podobně ožívá také drak. A když ze svých podstavců sestupují sochy a vstupují mezi živé, divák tento zázrak přijímá stejně samozřejmě jako obyvatelé Svatého Jiří.
Celou inscenaci přitom Slovák vystavěl na zdánlivě jednoduchých zápletkách. Ztráta vojenského pokladu nebo důkladná inspekce ve Svatém Jiří postupně odhalují střet dvou odlišných světů. Místní obyvatelé musí před úředníky nejen skrývat své nadpřirozené schopnosti, ale téměř se jich vzdát. Lovit ryby bez návnady nebo spoléhat na zázraky už není žádoucí. Nastupující moderní společnost totiž vyžaduje pro všechno racionální vysvětlení. A právě na těchto zdánlivých maličkostech Slovák ukazuje, jak obtížné může být rozloučení se světem, v němž dosud platila zcela jiná pravidla.

Když zázraky ožívají na jevišti
Kostýmy Andrey Kučerové a Adély Kučerové respektují dobu, do níž je příběh zasazen, a zároveň pomáhají charakterizovat jednotlivé postavy. Obyvatelé Svatého Jiří jsou oděni převážně do prostých venkovských šatů v tlumených zemitých barvách. Výrazný kontrast představují modré uniformy s červenými doplňky, které jasně odlišují představitele státní moci od místních obyvatel. Také mezi bratry Pastýřovými nacházíme rozdíly. Zatímco Odysseův dlouhý cestovní plášť a klobouk připomínají jeho zkušenosti ze světa, Tomášův oděv odpovídá postavení místního hospodáře. Kostýmní výprava tak nenápadně, ale účinně podporuje charakteristiku postav i společenské prostředí, v němž se příběh odehrává.
Scénografii, sochy a loutky vytvořil Jaroslav Milfajt. Jevištní prostor pracuje s jednoduchými scénickými prvky, které se podle potřeby proměňují a umožňují rozehrávat jednotlivé situace. Výraznou součástí výpravy jsou sochy světců, jejichž kouzlo spočívá především ve struktuře použitého materiálu. Na první pohled mohou připomínat hrubě opracovaný kámen, při bližším pohledu však evokují také proutěné konstrukce či jednoduché maškarní masky. Podobně nápadité jsou loutky zvířat, většinou vytvořené jako návleky na ruku sahající až k lokti, s povrchem připomínajícím kůži. Jejich jednoduchost umožňuje hercům rozehrávat situace bez potřeby realistické nápodoby. Celému prostoru dominuje tlumené modré světlo, které neevokuje zimu ani sníh, ale především měsíční svit. Právě ten dodává inscenaci tajemnou, místy až mystickou atmosféru. Modré odstíny se střídají s teplými zemitými barvami, které prostřednictvím světelných rastrů vytvářejí na jevišti další obrazové proměny. Svou úlohu zde mají také scénické projekce Petra Hlouška. Decentně dokreslují prostředí městečka Svatý Jiří, zejména siluety domů a jejich osvětlená okna, aniž by odváděly pozornost od samotného hereckého jednání.

Lidské osudy mezi láskou a proměnou
Alžběta Janíčková coby Julie Pastýřová prochází výraznou proměnou a postupně se představuje jako zcela jiný člověk. Herečka dokáže své postavě vtisknout houževnatost i sveřepost, ale také značnou míru vzdělanosti. Ta se projevuje například ve chvíli, kdy se zabývá rukopisem Franze Rechnitze von Rechnitze (Patrik Možíš). Vedle toho všeho Julie zpočátku citově tápe mezi oběma bratry Pastýřovými. Postupně však pochopí, že její vztah k mladšímu Tomášovi (Martin Mihál) vychází spíše ze soucitu, zatímco skutečná láska ji přitahuje k Odysseovi (Dušan Vitázek). Janíčková tuto proměnu vystihuje bez zbytečného sentimentu a dává Julii podobu ženy, která si postupně uvědomuje své skutečné city.

Dušan Vitázek vtiskuje svému Odysseovi Pastýřovi určitý odstup od života rodné vesnice. Zkušenosti získané během cest, zejména v zámoří, mu umožňují nahlížet na místní poměry jinýma očima. Dokáže být teskný, ale také skromný a rozvážný. Vůči mladšímu bratrovi Tomášovi si nečiní žádné nároky a ani ve vztahu k Julii nic nevynucuje. Jejich vzájemná náklonnost se postupně prohlubuje a Odysseus v ní nachází stále větší citovou jistotu. Pro obyvatele Svatého Jiří se zároveň stává poslem nové doby. Zpočátku však není zřejmé, zda jeho zkušenosti a poznatky přinesou vesnici prospěch, nebo naopak naruší dosavadní řád.
Martin Mihál představuje Tomáše Pastýře jako úspěšného hospodáře, který vlastní největší hospodářství, má nejvíce ovcí a nikomu nic nedluží. Přesto se právě v milostném trojúhelníku ukazuje, že ani hmotné zabezpečení nemusí být zárukou osobního štěstí. Ve svém výkonu zachycuje mladšího bratra, který se postupně musí vyrovnat s citovým zklamáním. Když zjistí, že jeho cit k Julii není opětován, dává velmi silný průchod svým emocím. A v tom je velmi přesvědčivý, zejména v okamžiku, kdy pochopí, že jeho odmítavý postoj nic neřeší.
Výraznou postavou je také Metoděj Třiačtyřicátý v podání Igora Ondříčka. Jako duchovní vůdce představuje řád a kontinuitu místního společenství. Současně však patří k těm, kteří dokážou vnímat oba světy – staré pořádky i nastupující změny. Oldřich Smysl ztvárňuje několik rolí, z nichž nejvýraznější je rybář Jonáš Ryba. Muž, který byl zvyklý lovit ryby bez návnady, si najednou neví rady s obyčejným rybářským prutem. Smysl tuto situaci rozehrává velmi přesvědčivě a s přirozeným komickým účinkem. Zcela odlišný charakter má Franz Rechnitz von Rechnitz v podání Patrika Možíše. Arogantní a nabubřelý notář, bezvýhradně oddaný systému, představuje úřední moc, která si osobuje právo rozhodovat o životě druhých. Jeho vlastní osud však nakonec nabere neblahý směr.
Zvláštní pozornost si zaslouží Eliška Horňáková, která vedle dalších rolí ztvárňuje Laň a Anděla. Laň přichází s neobvyklým přáním – chce být zastřelena moderním způsobem. V této situaci se setkává absurdita s přirozenou logikou Hlaučova světa. Její Anděl zase nemá pouze laskavou a vznešenou podobu. Dokáže do lidských osudů také zasáhnout, a když je třeba, postrčit jejich běh žádoucím směrem.

Letnice – dramatizace Hlaučova románu – si získaly přízeň premiérového publika. Spisovatel Hlaučo posílá obyvatele Svatého Jiří do kostela na svatodušní mši. Právě v době, kdy se odehrává slavnost Letnic, se přes hřbitov, na němž má svůj vlastní hrob, vrací ze světa Odysseus Pastýř. Vesnici mezitím střeží smečka vlků, jejichž výrazně zářící oči jako by vybízely k bdělosti. Život pokračuje dál, jen staré zvyklosti postupně ustupují novým. A nic na tom nemění ani skutečnost, že na dřevěné latríně právě vykonává potřebu Anděl. V Hlaučově světě je totiž i nebeské lidské. A možná také naopak.

Letnice
Autor Miroslav Hlaučo, dramatizace Miroslav Ondra, Stanislav Slovák a Jan Šotkovský.
Režie Stanislav Slovák; dramaturgie Jan Šotkovský a Miroslav Ondra; scéna, sochy a loutky Jaroslav Milfajt; kostýmy Andrea Kučerová a Adéla Kučerová; hudba Mirko Vuksanović; scénická projekce Petr Hloušek; pohybová spolupráce Martin Pacek; světelná režie Martin Seidl; zvuková režie Tomáš Křižovič; asistent režie Jakub Przebinda a produkce Zdeněk Helbich.
Osoby a obsazení: Odysseus Pastýř (Dušan Vitázek); Metoděj Třiačtyřicátý (Igor Ondříček); Tomáš Pastýř (Martin Mihál); Julie Pastýřová (Alžběta Janíčková); Zoltán Rosenkrantz (Jakub Przebinda); Ištván Olszányi (Petr Halberstadt); Angela Olszányiová (Mima Krajčová); Angela Olszányiová – dítě (Maya Zedníčková); Franz Rechnitz von Rechnitz (Patrik Možíš); Marina Auerspergerová (Markéta Bílková); Anežka od Kříže (Eva Jedličková); Marie, Svatá Cecílie (Lenka Jelínková); Anděl, Laň, Anna Pálffyová (Eliška Horňáková); Mojžíš Krčmář, Rabbi Löw (Ladislav Kolář); Kornel Rychtář (Viktor Skála); Amos Vetchý (Jan Mazák); Vincenc Lamač, Svatý Jiří (Ondřej Halámek); Jan Procházka, Drak (Marek Hurák); Jonáš Ryba, Vinnetou a další (Oldřich Smysl).
Městské divadlo Brno, činoherní scéna, světová premiéra 19. září 2026.

📘 www.mdb.cz