Scéna.cz 

Avatar: Tři životy jednoho slova

První Avatar přišel do kin v roce 2009 a na čas vymazal hranici mezi „filmem“ a „zážitkem“. Lidé stáli fronty na 3D projekce, kina instalovala nové projektory a James Cameron v jediném tahu změnil očekávání, co všechno může velký blockbuster nabízet – technicky, vizuálně i emotivně. Snímek se stal nejvýdělečnějším filmem všech dob a s tržbami přes 2,9 miliardy dolarů se dodnes drží na špici žebříčku. Třináct let poté Avatar: The Way of Water zopakoval, že Pandora není jednorázový trik, ale dlouhodobý svět: navázal tržbami přes 2,3 miliardy a stal se třetím nejvýdělečnějším filmem historie.

Teď se ve chvíli, kdy třetí díl Avatar: Oheň a popel 📺 míří v předvánočním týdnu do českých kin, vyplatí na chvíli odhlédnout od monstrózních rozpočtů a tržeb a vrátit se k jedné zdánlivě prosté otázce: co to vlastně je „avatar“ a proč tenhle pojem tak silně vypovídá o našem světě?

Od božské inkarnace k digitálnímu nicku

Slovo avatar pochází ze sanskrtského avatāra a původně označuje vtělení božstva, které sestupuje na zem, aby v určité historické chvíli napravilo narušenou rovnováhu světa. V hinduismu jde často o podoby boha Višnua, který přichází na pomoc lidem, když se svět příliš vychýlí z rovnováhy.
V 80. letech 20. století se tentýž pojem tiše přesunul do úplně jiné sféry: počítačové kultury. Nejprve v textových a grafických hrách, později na diskusních fórech a sociálních sítích začal avatar označovat digitální reprezentaci uživatele – ikonku, postavičku, jméno, pod kterým vstupujeme do virtuálního světa. Božská inkarnace se změnila v „nick“ na obrazovce. Z boha, který sestupuje k lidem, se stává člověk, který si vytváří své druhé já v síti.
Tohle zdánlivě nenápadné posunutí významu je pro současný svět zásadní: žijeme stále víc mezi „já“ a „mým avatarem“, mezi tělem a profilem, mezi životem a jeho digitální stopou. Cameron tenhle posun neironizuje – bere ho vážně a ptá se, co se stane, když tuhle hranici překročíme doslova.

Když kino začalo dýchat: Pandora a revoluce 3D

Cameron napsal první verzi Avataru už v polovině 90. let, ale tehdejší technologie neumožnila svět Pandory realizovat tak, jak si představoval. K návratu se odhodlal až v době, kdy digitální efektové domy dokázaly přenést herecký výkon do kompletně vygenerovaného těla – právě z téhle potřeby se zrodila performance capture i celý způsob natáčení ve virtuálním prostoru.
Když Avatar v roce 2009 vstoupil do kin, nebylo to jen další sci-fi. Byla to ukázka toho, jak může vypadat kino jako plnohodnotný imerzní zážitek: 3D projekce, velká plátna, IMAX, zvuk, který vibruje v těle. Pandora se neukazovala jako „pozadí“, ale jako živý ekosystém, v němž jsme se mohli doslova ztratit. A zároveň jako velice přímá metafora: planeta drancovaná kolonizátory, domorodý národ Na’vi, který se snaží bránit svoji zemi i způsob života – a řada paralel k ekologické krizi i kolonialismu, které film do mainstreamu protlačil, aniž by moralizoval.

Druhý díl The Way of Water tenhle přístup prohloubil: nové oceánské klany, natáčení ve vodní nádrži, další posun ve vizuálních efektech – a zároveň posun v tématech: rodičovství, adopce, trauma, smutek po ztrátě dítěte. Není náhoda, že třetí díl Oheň a popel přichází s ještě temnější kapitolou: rodina Sullyových, která se musí vyrovnat se smrtí Neteyama, noví, drsní „Ash People“ a konflikt, který už není jen „lidé vs. Na’vi“, ale i Na’vi proti Na’vi.

Třetí vtělení: proč na Oheň a popel záleží

Avatar: Oheň a popel dorazí do českých kin v předvánočním týdnu a první ohlasy z premiéry mluví o dosud největší a emocionálně nejvyhrocenější kapitole celé ságy. Cameron přitom otevřeně říká, že pokud film finančně neuspěje, je připraven z franšízy odejít – a případný konec příběhu dopsat maximálně v knižní podobě. Po třiceti letech práce na Pandoře klade v sázku nejen tržby, ale i vlastní tvůrčí budoucnost.
Možná právě proto se Oheň a popel tolik vrací k tématům, která byla v pojmu „avatar“ přítomná od začátku: vtělení, zodpovědnost, proměna. Z božstva, které sestupuje na zem, se stal hráč sedící u počítače, a z něj voják v cizím těle, který si musí vybrat, kde je jeho domov a koho je ochotný bránit. Avatar tak není jen název franšízy, ale dlouhodobý komentář k tomu, jak se mění naše těla, identity i světy, v nichž žijeme – ať už jsou z masa a kostí, nebo z pixelů a světla.

Ať už se třetí film stane dalším rekordmanem, nebo „jen“ velkolepým završení jedné etapy, jisté je jedno: Avatar: Tři životy jednoho slova ještě zdaleka nekončí.

Autor Josef Meszáros, je učitel informatiky a dlouhodobě mapuje živé umění.

📘 www.falcon.cz