Scéna.cz 

Frankenstein: intimní horor lidské duše

Činohra Národního divadla Praha uvádí inscenaci Mary Shelley FRANKENSTEIN v režii Petry Tejnorové, která už od prvních minut jasně ukazuje, že nepůjde o horor v popkulturním smyslu. Mlha, temná tonální krajina, ledovcové tvary a silueta domu propojeného s projekcí vytvářejí svět, který je fyzicky přítomný a zároveň snový. Vstupní atmosféra je sevřená, přesto intimní: jako bychom stáli na prahu cizí duše, kterou divadlo právě otevírá. Tejnorová odmítá klasické hororové konvence – místo strachu nabízí ticho, místo napětí vnější efekty, místo monstra lidskou křehkost. Její Frankenstein je v první řadě meditací o samotě, odpovědnosti a důsledcích, které nikdy nezmizí.

Těla a hlasy: herecká interpretace a identita

Tereza Hof, Tereza Jarčevská a Petr Vančura tvoří herecké jádro, které se rozpíná napříč identitami i pohlavími. Tejnorová jejich práci vede s výrazovým minimalismem i expresivní přesností – jejich monology nejsou formou, ale zápisem myšlenek do prostoru. Každá z postav má čas se nadechnout, představit svůj svět, své selhání, svou bolest. A protože se postavy přelévají mezi interprety, vzniká jemná dezorientace, která je v souladu s tématem: kdo je vlastně tvor? Kdo je tvůrce? A kdo nese následky?
Použití portů a mikrofonů vytváří unikátní zvukovou vrstvu – herci jsou slyšet v detailu každého mikrodechu. Mluví zblízka, jako by se obraceli přímo do vnitřního prostoru diváka. Tento intimní akustický kontakt je jedním z největších deviz inscenace: hlas je zde skutečným nositelem duše.
Klíčovým tématem se stává touha po protějšku. Tvor žádá to, co člověk považuje za samozřejmou podmínku lidskosti: vztah, rovnocennost, uznání. Narážka na biblický motiv, v němž je žena stvořena z muže, zde slouží jen jako kontrast k Viktorově odmítnutí převzít odpovědnost za bytost, kterou přivedl na svět. Inscenace to pojmenovává srozumitelně: tvor není monstrem, ale bytostí, kterou její stvořitel opustil v okamžiku zrození.

Scéna, filmový obraz a gotický svět

Scéna Antonína Šilara dělá z inscenace téměř výtvarný artefakt. Velká točna otevírá tři zásadní prostory: ledovec, interiér obydlí a projekční plochu, která propojuje herecké tělo a filmový detail. Ledovec je syrový a nehostinný, s prasklinami připomínajícími rány, které se nikdy nezahojí. Projekce hereckých tváří přes jeho strukturu je jedním z nejsilnějších obrazů: lidská tvář vtisknutá do kamene, v němž tuhne vina i pád.
Interiér domu je řešen jako skleník – průhledná konstrukce odhaluje nábytek, detaily, lampy, závěsy, drobné artefakty. Tento pohled nahlíží do intimity, do osobního světa, do prostoru, kde postavy přemýšlí, selhávají a snaží se pochopit vlastní volby. Divák stojí jako tichý svědek – interiér je osobní mapou, nikoli dekorací.
Živá kamera, předtočené záběry a gotický vizuál vytvářejí multilayer vyprávění. Tejnorová mistrně míchá roviny: narace, filmový jazyk, přímost vyprávění, zcizování i adresování publiku. Celek tak čte Mary Shelley optikou dnešní vizuální kultury, ale bez laciného efektaření.
Hudební složka je minimalistická, ambientně laděná – podprahový tón, který neruší, ale modeluje atmosféru. Kostýmy čerpají z viktoriánského stylu, ovšem otevřeně pracují s gender fluiditou postav. Je to promyšlené a esteticky jisté řešení.
Režisérka Petra Tejnorová vytvořila inscenaci, která se vyhýbá samozřejmostem. Je vrstevnatá, důsledná a skutečně se vrací k podstatě původního románu: člověk nahlíží do následků vlastního činu. Frankenstein tu není příběhem o monstru, ale o nenaplněné touze, samotě, vině a odpovědnosti.
A přesně tak, jak stojí v titulku, vzniká intimní horor lidské duše – nikoli pro efekt, ale jako hluboká reflexe toho, co se stane, když se člověk poprvé setká se svým vlastním stínem.

Mary Shalley: Frankenstein
Překlad Tomáš Korbař, režie Petra Tejnorová, úprava Nina Jacques, Petra Tejnorová a Adam Dragun, dramaturgie Nina Jacques, scéna Antonín Šilar, kostýmy Lucie Sedláková, hudba Jan Burian, světelný design Přemysl Janda a Antonín Šilar, video Marek Bartoš a Dominik Lukács Žižka, technický design a video Erik Bartoš, pohybová spolupráce Tereza Ondrová.
Hrají: Tereza Jarčevská, Petr Vančura a Tereza Hof.
Národní divadlo Praha, scéna Stavovského divadla, psáno z premiéry 13. listopadu 2025.

📘 www.narodni-divadlo.cz